Liberecký masakr ještědským bahnem Proč do Liberce Loni mi tak nějak přebývala dovolená, tak jsem několik volných dní věnoval tomu, že jsem si projížděl trasy závodů, které jsem ještě nejel, podle GPS záznamů (vzhledem k tomu, že mám bezmapový GPS, to bylo někdy dost zábavné). Ze tří závodů (Trans Brdy, Ještěd, Permoník) se mi nejvíc zalíbil Ještěd Tour. Přišlo mi, že přes poměrně slušné převýšení se jede po celkem slušných cestách a mohl by to být relativně rychlý závod (oproti např. kamenito-kořenovité technické trati Trans Brdy). A tak jsem letos oželel Podkrkonošský maraton a vydal jsem se do Liberce. Těžká cesta Snad každý (kromě těch, co jsou v bezvědomí nebo jsou od světa odříznutí poustevníci) ví, že letos se Liberecku moc nedaří. Několikatýdenní deště tuto oblast řádně potrápili povodněmi a tak vlastně můžou být bajkeři rádi, že MTB se zpravidla jezdí na vyvýšených místech. I letošní 14. srpen začal ráno deštivým počasím a na dálnici na Liberec tekla v okolí Mladé Boleslavi přes cestu řeka. Naštěstí silničáři včas zareagovali a v nebezpečném místě zúžili dálnici do jednoho pruhu a snížili rychlost, takže místo nebylo plné nehod. O tom, že takové množství vody se projeví i na tratích závodu snad nepochyboval nikdo. Před startem Když jsem za pomocí navigace dobloudil do Vesce, stále den doprovázel silný déšť. Plochu v mnoha směrech proslulého areálu pokrývala promoklá tráva, která byla jasnou předzvěstí toho, co se bude odehrávat na trase závodu. Trochu jsem zazmatkoval při prezentaci. Byl jsem si jistý tím, že mé startovní číslo začíná a končí čtyřkou. Nevím proč jsem si myslel, že je to 464. Přitom když jsem viděl startovní číslo v e-mailu, tak mě na první pohled pobavila náhodná podoba se startovním číslem na Karlštejn Tour (535 -> 424). Po vyzvednutí čísla jsem do sebe ještě loupl dva hod-dogy (ano, není to zrovna nejzdravější jídlo, ale ráno jsem si nic nestihl připravit, hlad byl veliký a po ruce zrovna nic moc lepšího nebylo - jo, a nepřeklepl jsem se - skutečně to tam tak měli napsané) a vyměnil na kole gripy, protože ty původní už při dešti propouští vodu a kroutí se, což v technických úsecích může být celkem problém. Snažil jsem se najít i známého z MTB zájezdu, který tvrdil, že závod také pojede a dokonce jsem ho viděl mezi přihlášenými včetně toho, že zaplatil startovné. Ve veseckém areálu jsem ho ale nenašel a ve výsledcích je uveden bez pořadí. Zdaleka není jediným, kteří to v tomto pravém letním počasí zabalili. Těžká trať Charakter letošní trati vystihla hned první louže kilometr za startem. Celkem hluboká kalná bahnitá voda. První špunt byl hned v prvním lesním stoupání. Nebylo prudké, ale jednoduše to klouzalo. Startovní pole se celkem spolehlivě roztrhalo na rychlém asfaltovém úseku v okolí Jeřmanic, což bylo z pohledu jezdce dobré, protože ve velkých chumlech vždy hrozí kolize. Hned za asfaltovým úsekem přišlo krásné rozteklé bahno a klouzavé stoupání. Po tomto stoupání jsem usoudil, že vzít si nepromokavou bundu byl přes nepřízeň počasí fakt blbý nápad, protože mi bylo hrozné vedro. Pár minut jsem tedy ztratil sundáváním bundy. Až se najdu na fotkách, budu moci teprve posoudit, jak divně jsem po této akci vypadal. Totiž, vzal jsem si dlouhé kalhoty, na čemž by asi nebylo nic divného. Bohužel tyto zateplené kalhoty mají udělané laclo tak, že přímo nad bradavkami je sešitý neplochý šev. Čili je dobré pod tímto švem něco mít. Pod tímto švem jsem měl žlutý dres, ale říkal jsem si, že je to jedno, když na tom budu mít bundu. No, asi si každý umíte i bez fotky představit celkový efekt. Bahno spolehlivě omezilo funkčnost přehazovačky, takže postupem času jsem k přehození ať už nahoru nebo dolů potřeboval přecvaknutí nejméně přes dvě pozice. Z tohoto pohledu mi návrhy na jedenáctimístnou přehazovačku a dvojtác vepředu, které jsem nedávno četl jako budoucí cyklo vývoj, přijdou dost zběsilé. Z bahnem obaleného bidonu se nedalo normálně pít. Totiž takto, běžně používám isostar bidon s víčkem na vrchu a ten by se i při této bídě dal normálně využít. Ale tento jsem si v ranním spěchu zapomněl tak jsem si musel vystačit s bidonem s klasickým gumovým caplíkem. Takže jsem pil pouze když jsem zastavil při tlačení do kopce a celou lahev otevřel. Při šlapání do kopce jsem celkem získával, a to ať jsem jel, nebo šlapal pěšky. Ale hodně slabé to bylo ve sjezdech. U sjezdovky jsem nahoře zastavil a hned první prudký úsek radši scházel. Bajker, který přijel na sjezdovku se mnou to hned na začátku zkusil a hned na začátku se mu zablokovalo přední kolo a spadl. Čímž se z dalšího bajkera stal chodec. Já jsem pak kousek sjezdovky jel až k dalšímu zlomu, kde mě opět odvaha zradila. Když jsem byl někde v půlce sjezdovky, slyšel jsem nad sebou drolící se šotolinu. Jeden z bajkerů se rozhodl, že to dá. Přestože měl obě kola zablokovaná, kolo pokračovalo celkem slušnou rychlostí z kopce. Jen občas povolil přední brzdu, aby byl schopen korigovat směr. Zvládl značnou část sjezdovky, než nakonec svůj výkon ukončil celkem elegantním pádem na bok. Ještě v jednom sjezdu jsem si moc nevěřil a asi dvakrát dvacet metrů jsem radši šel. Takže jsem poznával závodníky, kteří mě vždycky z kopce předjeli a já je pak předhonil do kopce (včetně té bajkerky s krásně upraveným copem - takový Lara Croft styl). Této skupince jsem nakonec ujel v táhlém stoupání na Ještěd, přerušeném krátkým úsekem po vrstevnici a občerstvovačkou. Zničující dojezd Na sjezdu z Ještědu mě předjížděli ti nejlepší. Fakt, nekecám. Totiž to byli ti nejrychlejší z 90km trasy. Na poslední občerstvovačce jsem přemýšlel, jestli si ještě budu pohrávat s nastavením brzd. Mám staré dobré mechanické Hayes One a zde je jedna destička pevná. Tato se občas musí přitáhnou, protože jinak při větším obroušení už se na ní nedostane kotouč. Ale zatím mi brzdy - přestože se znatelně prodloužil krok - fungovaly dobře, tak jsem to neřešil. Měl jsem na této občertsvovačce už celkem hlad, takže jsem uposlechl výzvy jedné z dívek, abych se najedl, protože z této občerstvovačky nikdo nesmí odjet hladový. Po dlouhém sjezdu, kdy si nohy tak nějak zvyknou na to, že už nemusejí zabírat, přišlo poslední opravdu táhlé stoupání. To jsem si z loňského projíždění trasy pamatoval a věděl jsem, že je díky travnatému povrchu dost těžké. Letos jsem některé jeho části šel, protože to jednoduše příliš podkluzovalo. Loni se z tohoto kopce odbočovalo na dlouhý asfaltový sjezd. Organizátoři jej pro letošní ročník vynechali, protože jim přišel příliš nebezpečný (on je dost technický - kdybych měl použít styl rozpisu, který používal závodník v rally Colin McRae, vypadalo by to asi takto: "One hundred three left, fifty airbin right, one hundred six left into airbin left ..."). Uznávám, že ten sjezd nebyl nic moc, ovšem to čím ho nahradili ... . Prudký přímý technický sjezd, na kterém to na bahně dost podkluzovalo. No, patrně tam většina jela nižší rychlostí, ale nevím, jestli bych to nazval bezpečnější. Navíc se mi zde potvrdilo, že přední brzda už chtěla aspoň mírně seřídit, protože v tomto kopci jsem už za ni musel tahat docela silou, aby brzdila (což je známka toho, že protisměrná destička se již vybrousila ke konstrukci brzdy, což samozřejmě není dobře). Nicméně dojel jsem to už bez úprav. V tom kopci jsem potkal ještě jednoho závodníka, se kterým jsme se pak celkem míjeli - do kopce jsem ho předjel, z kopce předjel on mě. Toto schéma bohužel vzalo za své ve stoupání už celkem nedaleko cíle, kdy se mi nepodařilo včas přehodit a musel jsem stejně jako kolega šlapat do kopce pěšky. Už jsem se smiřoval s tím, že tohoto protivníka "nedám". Avšak ve stoupání na můstek stadionu jsem jej předešel a slyšel jsem jen jeho stížnost na to, že tady by už žádné stoupání přece být nemělo. V cílové rovince jsem se pak chystal předjet dalšího závodníka, který mi ovšem, na základě fungování zcela unaveného cyklisty, který jede tam, kam se dívá, málem zablokoval cestu. Naštěstí se včas vzpamatoval a tak jediným karambolem zůstal pád, kdy jsem jel do kopce a nestihl po podklouznutí včas vyndat nohu z pedálu. Konečně v cíli Po dojezdu jsem projel kolem pořadatelek, které odebírají čipy, bez povšimnutí. Když jsem se k nim vracel s tím, že mám ještě čip na kole, ptaly se kde, protože pod nánosem bahna nebyl vidět. Cestou k nim jsem si všiml, že jsou čtyři odpoledne. Nechtělo se mi věřit, že jsem to jel tak neuvěřitelně dlouho, nicméně bylo to skutečně tak. Předtím, než jsem šel mít kolo jsem si prohlédl zabahnění a poté jsem vůbec nemohl přehazovačce vyčítat, že se jí nechtělo přehazovat, protože i řetěz byl doslova obalený v blátě. Naštěstí mi při nepřesných přehozeních řetěz nepraskl (toto mám asi vyhrazené pro Praha-Karlštejn tour). Ovocné knedlíky přišly velmi vhod, protože jsem úplně cítil, jak tělo řve "dej sem cukr". Při převlíkání jsem pak zíral, jaký nános bahna se mi dostal i přes dlouhé kalhoty na nohy. Celkem vyřízený jsem pak naložil kolo a bez čekání na tombolu a Čechomor jsem vyrazil směr Praha, abych zde nejdříve do vany naložil použité oblečení (odbahnění, vysušení ... znáte to z Jáchyma) a následně pak sebe. Doufejme, že příští rok bude trasa přece jen o něco suší. Závod je to dobře vymyšlený a dobře zorganizovaný, takže si přízeň počasí zaslouží. Na druhou stranu bude-li příští rok kolize termínů, asi dám pro změnu přednost Lázním Bohdaneč.